94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Zpráva o dramatu
5.8.2021
Upřímně přiznávám, že nevím.
Upřímně přiznávám, že nevím.
Nevím, co - kromě chuti popasovat se s jedním z úhelných kamenů české dramatiky – přimělo Pavla Skálu a Jana Mrázka zabývat se Preissové Její pastorkyňou, neboť z inscenace jich dvou a souboru Šediny z dědiny jsem to nevyčetl. Ano, čekal jsem, že soubor přece jen mladý a na poli psychologického herectví neostřílený si bude muset s Pastorkyňou poradit po svém - a právě na to “po svém” jsem byl zvědavý. Ale dostalo se mi jen uměřené, nečekaně folklorizující produkce, která digestovou formou a herectvím, které o postavách a situacích spíše informuje, než by je ztvárňovalo, převypráví příběh hry. (Nejsem si upřímně jist ani tím, nakolik je ten příběh srozumitelný divákovi, který jej dopředu nezná, protože inscenace ve své strohé monotónnosti příliš neklade důraz na jeho uzlové body).
Místo dramatu je tak z toho najednou jen morytát, příběh z černé kroniky. Navíc morytát povážlivě úhledný a ušlechtilý – prostá scéna a kostýmy v kombinaci se statickým rétorickým (což je vzhledem k nevelké srozumitelnosti mluveného slova ve večerním představení docela paradox) herectvím navozují od začátku pocit jakési univerzální tragičnosti. Tento vstupní akord důstojné zachmuřenosti pak zní celou inscenací a úspěšně zastírá to, že navzdory všem patetickým řečem o Bohu je Pastorkyňa tragédie sobeckých motivací, malicherných pohnutek a pokrytecké morálky. Tragédie, v které nábožná žena zabije dítě své schovanky, aby neztratila prestiž v očích okolí.
Jako by se zde inscenovala spíš obecně sdílená představa o vesnickém dramatu - láska, zrada, smrt, písně a jedem – než dílo samotné, které není jen nadčasovou baladou o univerzálních lidských touhách, ale také vychází z velmi konkrétního společenského a duchovního milieu. Především však není nalezen inscenační způsob, jakým by se – zkratkou, znakem, symbolem – kompenzovaly herecké nedostatky souboru tváří v tvář tak náročnému dílu, jakým Pastorkyňa je.
Výsledkem je pro mě jakási “Pastorkyňa light”, zdvořilá inscenační zpráva o originále. Jistě, nepochybuju o tom, že s tímhle se pánové Skála s Mrázkem asi spokojit nechtěli. Ale v čem byl důsažnější záměr jejich dramaturgické a režijní volby – upřímně přiznávám – že nevím...
